Vzpomínky na Lysou horu

Meteorologická stanice na Lysé hoře (1323 m n. m.)

Než se dostanu k Lysé hoře, tak bych asi měl vysvětlit jak to s mým zájmem o meteorologii bylo od začátku. Pokusím se stručně. Kdysi dávno, když jsem byl ještě dítě školou povinné, dostal jsem od rodičů k narozeninám knížku „Příběhy z Větrné hory“ od autora Petra Kettnera. Zřejmě vůbec netušili, co tímto dárkem způsobí a že jedna knížka ovlivní můj další život na hezkou řádku let. Knížka vypráví o prázdninách malého chlapce Vítka, které tráví na horské meteorologické a astronomické observatoři u svého strýce. Strýc je na observatoři zaměstnán a podrobně Vítkovi vysvětluje co to vlastně meteorologie je a jaká je náplň práce meteorologů.

Stejně jako meteorologie zaujala Vítka v knížce, zaujala i mne a začal jsem shánět více informací. Dostal jsem se až k řediteli vsetínské hvězdárny panu Haasovi, který se staral i o meteorologickou stanici na hvězdárně a ten byl také mým prvním učitelem. Díky jemu jsem „přičichl“ k práci pozorovatele na met. stanici. Někdy v době studentských let jsem měl možnost navštívit observatoř na Skalnatém plese a Lomnickém štítě ve Vysokých Tatrách. Protože jsem měl od mala hory moc rád, silně jsem tehdy zatoužil spojit příjemné s užitečným a začal snít sen o práci na met. stanici vysoko v horách.

Jak už to ale bývá, sny jsou jedna věc, skutečnost věc druhá. Osud mi určil na spoustu let jinou pracovní cestu a meteorologii jsem se věnoval jen okrajově. Ale nevzdával jsem se. Neustále jsem si mou knihovnu doplňoval o nové knihy a publikace zaměřené na meteorologii a četl a četl. V roce 2002 jsem přesvědčil pracovníky ČHMÚ Ostrava o tom, že pokud v místě mého bydliště, v Hošťálkové, doplní stávající srážkoměrnou stanici ještě o klimatická měření, budeme se, spolu s manželkou, o tuto met. stanici velice rádi starat. Stalo se a od 1. srpna 2002 jsem se stal dobrovolným pozorovatelem na met. stanici v Hošťálkové. Můj dávný sen dostal sice velice okrajové hrubé obrysy, ale i tak jsem byl rád, že se meteorologii mohu věnovat i prakticky.

Zájem pracovníků ČHMÚ o rozšíření sítě met. stanic ve mně vzbudil myšlenku vybudovat met. stanici někde na odlehlém místě, pokud možno na otevřeném kopci, kde v okolí nejsou žádné stavby ani vysoké stromy a kde by bylo možno pozorovat a měřit bez negativního vlivu okolního terénu. A protože nemám daleko od myšlenek k činům a měl trochu i štěstí, našel jsem odpovídající místo v Hostýnských horách. Vyřídit potřebné náležitosti, zainventovat spoustu peněz a postavil met. stanici na vrcholku Maruška už bylo jen otázkou vůle a času.

ČHMÚ stanici vybavil přístroji, později vybudoval na Marušce automatickou met. stanici a nám s manželkou přibyla ke stanici v Hošťálkové ještě starost o Marušku, která od 1. listopadu 2005 začala měřit teplotu vzduchu a množství srážek a od 15. prosince 2006 byla plně automatizována. Můj sen o práci na met. stanici vysoko v horách se opět vrátil. Maruška má sice „jen“ 664 m nad mořem, ale přece jen je tu cítit drsnější klima. Zejména v zimě počasí více připomíná horské prostředí.

Byl jsem rád, že se mi z mého snu podařilo realizovat aspoň kousek. Netušil jsem, že mým radostem není zdaleka konec a osud si pro mne připravil příjemné překvapení. Jednoho večera, konkrétně 8. března 2006, zazvonil telefon a v něm mi vedoucí met. stanice na Lysé hoře Jarda Chalupa nabídl práci profesionálního met. pozorovatele na Lysé hoře. Nebudu hrát hrdinu a upřímně přiznám, že mi touto nabídkou doslova vyrazil dech. O Lysé jsem mnohokrát slyšel jako o vzorné stanici, kde je zodpovědnost a přesnost v pozorování na vysoké úrovni a z doslechu jsem věděl, že pracovat na Lysé hoře je přáním mnoha lidí, a vlastně i jejich snem. Překvapilo mne, že zrovna já mám takové štěstí a šanci dostat se na toto pracoviště.

Dostal jsem týden na rozmyšlenou. Po všech úvahách pro a proti a hlavně obavách jestli tuto práci vůbec zvládnu, jsem nabídku přijal. Vlastně jsem ani jinou možnost neměl, protože taková nabídka přijde asi jen jednou a nevyužít ji by mě mrzelo celý život. Tak jsem se 1. prosince 2006 stal zaměstnancem ČHMÚ jako meteorolog – pozorovatel na profesionální met. stanici Lysá hora.

Na mou první samostatnou službu na Lysé nikdy nezapomenu. Jak kolega, končící svou službu, odešel ze stanice a já zůstal sám, zmocnil se mě takový zvláštní pocit obavy, jestli vše zvládnu. Každé předávání zprávy do Komořan provázela silná nervozita, jestli jsem někde neudělal chybu. Prostě do klidu a pohody jsem měl hodně daleko. Naštěstí mi hodně pomohla sama příroda a nechala Lysou po celou mou první službu zahalenou v husté mlze. Nemusel jsem se tedy ke všemu ještě trápit s určováním druhů oblačnosti, dohledností a dalším pozorováním a mohl si pomalu zvykat na chod stanice. A zvykl jsem si rychle, první obavy zmizely a vystřídaly je daleko příjemnější pocity.

Moje první zima na Lysé byla plná překvapení a obdivů k přírodě. Co vše jen dokáže sníh a námraza vytvořit a jak se příroda dokáže změnit v pohádkovou krajinu. Byl jsem doslova učarován výhledy na okolní hory, které vykukovaly z oblačného moře v údolích jako ostrůvky na moři. Ty nádherné východy slunce za Vysokými Tatrami, nebo naopak jeho západy za Radhoštěm. Prostě jsem si připadal jako Alenka v říši divů a stále objevoval nové a nové krásy, které mi nabízel pohled z Lysé hory po okolí a do údolí.

Cestou do práce

Vypadá to romanticky, je ale nutné dodat, že výhledy z Lysé jsou sice nádherné, ale protože hlavně v zimě na Lysé převládá mlha, silný vítr a vánice, prostě počasí, na které se ani přes okno z tepla místnosti nedá dívat, tak zase tak moc možností k obdivným pohledům po okolí nebylo. Přesto na mne udělaly větší dojem, než odstraňování námrazy z přístrojů ve vichřici na stožáru nad střechou, nebo měření výšky sněhové pokrývky v třímetrových závějích. Také dostat se v zimě na met. stanici není zrovna relaxační procházka květnou zahradou. Jiná cesta než pěšky nepřipadá v úvahu. Vzdálenost 8,5 km může někomu připadat jako banální, ale převýšení cca 900 m v kombinaci se závějemi (musí se kolikrát překonávat jen plížením a každý krok ve vánici mimo chodník, který samozřejmě není vidět, znamená zaboření se minimálně po pás do sněhu), dokáže ubírat síly takovým fofrem, že i těch „banálních“ 8,5 km může člověku připadat jako nekonečný maraton. „Měl jsem tu čest“ dvakrát v jediné zimě takovou extrémní situaci zažít, takže vím o čem mluvím. Sáhl jsem si dost hluboko do zásobárny sil, ale nelituji a vzpomínám s úsměvem.

Zimu vystřídalo jaro a jak ubývalo sněhu, přibývalo na oplátku bouřek a tím pádem pro mě zase nové zážitky. Nikdy před tím jsem nebyl na vrcholu kopce sám v bouři bičující vrchol blesky, větrem a silným deštěm. Může se zdát, že budova meteostanice v člověku vyvolá pocit naprostého bezpečí. Příroda však dokáže na vrcholu rozehrát tak strašidelné divadlo, že i silné zdi budovy nemohou zarazit to zvláštní mrazení v zádech při každém úderu blesku do budovy stanice nebo okolí. Při něm zlověstně zapraskají bleskojistky a zásuvky - v tom lepším případě. V tom horším dojde i přes veškerou ochranu k poruchám na elektrických a elektronických obvodech. Najednou člověk zapomene na to co se děje venku a má plné ruce práce s opravou poškozených zařízení. Vzpomínám na mou první takovou silnou večerní bouři. Dlouho před tím, než pohltila Lysou, jsem ji pozoroval - jak postupuje od západu a na večerní obloze rozehráva úžasné světelné divadlo. Několik bouřek na vrcholu jsem už měl za sebou a myslel si, že jsem už ostřílený pardál, nic mě nemůže překvapit, a v klidu jsem se kochal pohledem na blížící se bouřku. Mýlil jsem se. Můj úžas nad tou podívanou skončil v momentě, kdy základna bouřkového oblaku pohltila Lysou a první úder blesku do stanice vyřadil z provozu el. obvod a hlavní počítač.

Najednou jsem nevěděl co dřív, protože bylo asi deset minut před termínem odesílání zprávy a čím víc jsem potřeboval přemýšlet, tím více mi hlava odmítala spolupracovat. Naštěstí dvě spásné myšlenky byl můj stávkující mozek schopen ještě vypotit. Tou první bylo nastartovat záložní generátor el. energie a druhou zavolat kolegům co mám vlastně dál dělat. Zkušení kolegové mě zachránili. Poradili a také můj mozek po chvíli začal opět pracovat, takže jsem svou první opravdu silnou bouřku na Lysé přežil bez větší újmy a s čistým spodním prádlem. Co se týká zařízení meteostanice, to na tom bylo podstatně hůře. Zaregistroval jsem asi šest zásahů blesku přímo do stanice nebo vysílače a neobešlo se to bez následků. Hlavní počítač mimo provoz, telefonní linka mimo provoz, větroměrná čidla mimo provoz, půdní teploměry mimo provoz. Zbytek se mi podařilo během noci postupně zprovoznit, takže stanice jela na takový zvláštní automaticko-ruční provoz. Zážitek to byl velký a hlavně díky této bouři mě už žádná další nepřekvapila, i když byly daleko silnější. Ale to zvláštní mrazení v zádech při bouřkách na Lysé mě nepřešlo nikdy.

Východ slunce za Vysokými Tatrami

Jiný, ale také zvláštní, pocit jsem míval při vichřicích, které jsou na vrcholu dost častým jevem. Zejména dunění větru v noci, který s pomocí různých konstrukcí na stanici a vysílači hučí a kvílí a vytváří až strašidelné zvuky a jemuž v cestě stojí budova meteostanice a on do ní vztekle naráží a snaží se z ní urvat aspoň kousek, vytváří zcela jistě nepřehlédnutelnou kulisu. A co teprve, když se musí jít ven. Každý krok proti takové síle je docela slušný boj. Navíc se v zimě při vichřících a mlze tvoří silná námraza a tu je třeba z přístrojů neustále odstraňovat. Z pohodlí budovy stanice se musí často ven, vylézt na stožár nad střechou budovy, čistit větroměrná čidla a při tom si připadat jako vlajka na stožáru, s kterou si vichřice dělá co chce. Toto je docela silný a hlavně nezapomenutelný zážitek.

Musím ale přiznat, že jsem větrné počasí na Lysé měl rád, prostě se „něco dělo“ a nehrozily při tom takové škody jako při bouřkách. Stejně tak jsem měl rád, když padal sníh a sněhová pokrývka rychle rostla. Vítr vytvořil závěje a mlha obalila námrazou vše co ji stálo v cestě, takže krajina získala pohádkový vzhled. Prostě bylo stále co obdivovat. Tak jsem tedy získával zkušenosti co vše obnáší práce pozorovatele na horské stanici. Poznával jsem stále více okolí Lysé hory a samozřejmě lidi, kteří buď Lysou navštívili nebo v okolí bydlí a pracují. Někdy byla služba naprosto pohodová a ani člověku nepřišlo, že musel čtyři noci každou hodinu vstávat a odesílat zprávu o počasí, někdy se nedařilo (ať pracovně nebo se na mě dobývala nějaká nemoc a nebylo mi dobře) a už jsem se nemohl dočkat až mě přijde kolega vystřídat a půjdu domů. Zvláštní ale bylo, že stačily dva dny doma a už Lysá začala člověku chybět a zase se těšil do služby.

Zimní západ slunce

Prostě Lysá je zvláštní hora, dokáže dávat velice důrazně najevo, že si není radno s ní zahrávat a nemilosrdně trestá a trestá opravdu tvrdě, o čemž svědčí velké množství pomníčků v okolí. Přesto si ji člověk zamiluje a vytvoří si k ní zvláštní pouto. Je jako milenka, člověk se k ní stále vrací a jak ji chvíli nevidí, tak po ní touží. Netušil jsem, že má Lysá takovou magickou moc, ale poznal jsem ji na vlastní kůži a zůstane hluboko vrytá v mém srdci.

Pracoval jsem na Lysé hoře do konce roku 2010, neodcházel jsem dobrovolně, ale organizační změny v ČHMÚ již dál neumožňovaly pět pracovních míst na meteostanici a já byl služebně nejmladší. Loučilo se mi těžce a možná bych někde v koutku i slzičku uronil. Určitě také nikdy nezapomenu na svou poslední službu na Lysé. Vůbec mi to „nevděčnice“ neusnadnila, protože bylo nádherné počasí s výbornou dohledností a já se tak neloučil jen s práci na stanici, ale i s těmi nádhernými výhledy. O to vše to bylo těžší. Když mě přišel kolega vystřídat a já předával svou úplně poslední zprávu, bylo mi všelijak. I teď, když s odstupem času se snažím „hodit“ své pocity a vzpomínky na papír, mám takový zvláštní pocit.

Cítím, že mi Lysá chybí, protože jsem s ní prožil, i přes veškeré potíže související s nepříznivým počasím v rámci pozorování, krásné čtyři roky. Zažil jsem pět nádherných zim, čtyři bouřková léta, poznal jsem spoustu nových kamarádů, jak z řad zaměstnanců dalších zařízení na Lysé hoře, tak i ze stálých návštěvníků vrcholu. Ale hlavně jsem měl možnost pracovat a prožívat svůj sen z ranného mládí v naprosto jedinečném kolektivu zaměstnanců met. stanice, který tvoří Vláďa a Staňa Ondruchovi a Otík Šlofar v čele s vedoucím  Jardou Chalupou.

Všechno na světě jednou začíná, všechno také jednou končí. Říká se, že jenom láska je věčná. Je škoda, že už po tak krátkých čtyřech letech jsem se probudil ze svého nádherného snu. Ale přesto jsem o hodně bohatší – o lásku k Lysé hoře.

Milan Čermák

Oblačné moře pod stanicí

Upozornění: Provozovatel tohoto serveru, ani autor tohoto webu neodpovídá a nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů.